Markéta Žwaková 

(průvodce, vizionářka, zakladatelka)

Od mala mám velmi blízký vztah k hudbě, v různých podobách je protkána celým mým životem. Fascinuje mě, jak i beze slov promlouvá, dokáže nás odnést do míst, kde bychom se běžně nedostali. Dokáže nás přivést k pochopení, které slovy neumíme vyjádřit. Může nás rozradostnit, dojmout, poléčit a to nejen nás, ale i krajinu, kterou tolik miluju. Mnohé jsem se naučila od domorodců z kmene Kogi Wiwa a Moniky Michaelové, která vše u nás v ČR přemostila (Nf Mosty-Puentes). První rok jsme procházeli očistou naši krajiny vnitřní, otevřelo se čisté vnímání, dávno zapomenuté pod nánosy všeho, co jsme do té doby prožili. Zároveň jsme se učili, jak pečovat o krajinu kolem nás, jak udržovat své myšlenky čisté a jak hluboce jsme propojeni s naší planetou Zemi. S manželem jsme nadále ve spolupráci s NF Mosty a prameny. Provázím hudbou při krajinné práci, jako jsou očisty pramenů, úklid, výsadba, péče o místa s mimořádným významem, i o místa v našem bezprostředním okolí. Projekt Mozaika se zrodil z potřeby být v sounáležitosti se vším živým, učit se s dětmi i od dětí. Žít ve vzájemnosti, vnímat jedinečnost každého z nás i jedinečnost každé chvíle. Společně růst.

Vystudovala jsem střední pedagogickou školu, léta jsem učila v MŠ, s kamarádkou jsme v rámci státní školky rozběhly lesní třídu. V průběhu let jsem absolvovala kurzy především v oblasti muzikoterapie, jógy pro děti, lesní pedagogiky. V lednu 2025 kurz 1. pomoci. Důležitou a krásnou životní zkušeností jsou pro mne naše tři dcery. V posledních letech učím na částečný úvazek v malotřídní ZŠ Heřmanice. Uvědomila jsem si, že až po škole jsem znovu pocítila skutečnou touhu vědět, poznávat, hledat odpovědi, osvojovat si nejrůznější dovednosti. To vše bez tlaku hodnocení, zkoušení cizími osobami, nutnosti učení se něčeho na čas, něčeho co mě v danou dobu vůbec nezajímá. Chápu, že je mnoho lidí, kterým vyhovuje běžný způsob vzdělávání, a je to tak v pořádku. Pro tyto osoby jsou tu školy nachystané. Ale pak jsme tu my, kteří si rádi řídíme a určujeme co, kdy a jak se budeme učit a jen ve skutečně svobodném prostředí můžeme naplno rozkvést. A právě pro tyto děti i dospělé otevíráme naši Mozaiku. " Každý nese dílek svůj", jak už zpíváme v naši písni. Vzájemně se můžeme inspirovat, vše podstatné však máme v sobě, stačí jen zůstat v důvěře.

Martin Žwak

(zakladatel, nadšenec)

Vyrůstal jsem jako městské i vesnické dítě. Bydlel jsem ve městě, ale většinu času jsem trávil venku, nejčastěji na vesnici u prarodičů. Aniž bych si to uvědomoval, vybudovala se u mě silná potřeba trávit čas venku, neustále něco dělat a zamiloval jsem si sportování. Rodiče mi nikdy neurčovali, co bych měl dělat. Všechno jsem si postupně testoval. Měl jsem rád školu a protože učení mi šlo, tak jsem prošel i přes vysokou. Vybral jsem si chemii. Bavila mě i biologie a zjistil jsem, že díky znalosti chemie jsem schopen si dávat do souvislostí, jak jevy kolem nás fungují a lépe porozumět dějům v přírodě.

Často vzpomínám na babičku, od které jsem v dětství slýchával hodně biblických příběhů. Babička to ráda dávala do souvislostí s rodinným a manželským životem. Kladla nám často na srdce, jak je důležité žít v pokoře a ve slušnosti. Se ženou jsme se pár let po svatbě nastěhovali na vesnici. Máme spolu tři skvělé holky. Otevřely se mi nové možnosti. Znovu jsem si rozpomněl, jaké je to krásné, žít na vesnici obklopen přírodou. Mám rád jednoduchost v životě. Víc a víc se mi v posledních letech ukazuje, jak je i duchovní stránka v životě důležitá. Mám velmi rád výzvy, které mě vyvádí z pohodlí. Nebráním se novým věcem, naopak je vítám. Měli jsme s manželkou možnost trávit nějaký čas v přítomnosti indiánů Kogi. Jejich učení je nám velmi blízké.

Léta pracuji jako chemik, a také jsem začal vést hodiny chemie v nedaleké Montessori škole, kde se učím, jakou formou nabídnout chemii dětem. Rád se budu podílet na tvorbě a chodu našeho centra, protože mě to velmi láká a dává mi to smysl. 

Zuzana Madera

Už od malička jsem věděla, že mým posláním je přinášet dětem radost a pocit bezpečí. Objevovat s nimi svět a zprostředkovávat jim nová vědění skrz radost, pobyt v přírodě a hudbu.

Po studiu gymnázia a politické a kulturní geografie na VŠ mě lákal svět, touha pomoci dětem v zemích třetího světa. Dobrovolničila jsem v Africe, pracovala na Filipínách, ale život mě zavedl zpět domů a ke studiu učitelství v MŠ, které máme už po generace v rodině. Při učení ve školkách jsem skloubila svou lásku k dětem, hudbě, přírodě a angličtině. Vedla jsem kurzy Angličtiny s úsměvem v Ostravě, pořádala Africké dny v MŠ a seznamovala děti s různými hudebními nástroji, hlavně s africkým bubnem djembe, které jsem si dovezla ze svých cest.

Sama mám doma 3 děti, které mě neustále překvapují svými zvídavými otázkami a učí mě trpělivosti. Jelikož je manžel z Filipín a doma mluvíme anglicky, vidím, jak je pro děti přirozené rozumět cizímu jazyku, aniž by se ho učily. Formou hry, písniček a zábavných úkolů vedu i lekce angličtiny.

Cítím, že ze světa se vytrácí úcta a respekt. Úcta k veškerému životu, ke svému okolí, k sobě samému. Proto se snažím děti vychovávat a vzdělávat s tímto posláním a věřím, že ve společenství, jako je Mozaika, to jde samo.

Kamila Kokešová

(nadšenec)

Nejlepším přítelem mi vždy byla příroda, neboť většinu dětství jsem prožila na vesnici stále obklopena zvířaty, takže dětským hřištěm pro mě byla zahrada, louka či les. Od útlého věku jsem si ráda hrála na učitelku a mučila tím svého mladšího bratra.

Na gymnáziu mě nejvíce zajímala biologie a později i chemie, díky kterým jsem začala obdivně pohlížet na lidské tělo. Při rozhodování se o vysoké škole nakonec zvítězilo učitelství biologie a chemie pro střední školy na přírodovědecké fakultě Ostravské Univerzity

Díky nedostatku volných pracovních míst pro mou aprobaci mě vítr po vysoké zavál na první stupeň základní školy v Ostravě, kde 99 % žáků byli Romové. To, co jsem v počátku brala jako prohru, se později ukázalo jako velké požehnání. Být celý den s jednou třídou mi umožnilo věnovat se s dětmi zdravé vzájemné komunikaci, bavit se o životě, vztazích, sexualitě, smrti, zdraví... rozebírat konkrétní věci a situace, které dětem ležely na srdíčku. Nasávaly vše jako houby a obdarovávaly mě svou dětskou upřímností – co na srdci, to na jazyku.

Čtyři roky na této škole mi pomohly nahlédnout za oponu spousty věcí a poznat sebe – své hodnoty. Na práci učitele jsem milovala vysvětlovat cokoliv tak jednoduše, aby to v rámci hodiny pochopil každý, protože se pak tváře dětí rozradostnily a jejich sebedůvěra, sebevědomí rostlo.S čím jsem se k mému překvapení setkávala na všech třech školách, kde jsem učila, včetně gymnázia, byl nadřazený až nepřátelský přístup k dětem. Nerozumněla jsem tomu, že se takto mohou chovat i ženy, které jsou samy matkami. Jakoby všichni zapomněli, že byli také dětmi a na pravidlo: nedělej druhým to, co nechceš, aby druzí dělali tobě. Pro mě bylo přirozené vnímat všechny děti jako sobě rovné, soustředit se na přednosti každého dítěte, navyšovat jejich utlučené sebevědomí, podporovat je v jejich talentech. Děti jsou učitelé pro nás stejně jako my pro ně.
Jelikož jsem poslední roky ve školství fungovala pro děti spíš jako psycholog, který je však příliš malý něco změnit v prostředí, kde je na prvním místě "profesionalita, výkon a papírování", musela jsem ze školství odejít, abych neztratila to nejcennější – lidskost.
Odcestovala jsem do Mexika a Peru, kde jsem se setkala mimo jiné s posvátnými dary tamější přírody, které už v mém životě zůstaly jako úžasní pomocníci. Ukázali mi k mému překvapení, že nejvyšší spiritualitou na této planetě je lidskost. Ani počet absolvovaných ceremonií, ani množství vystudovaných škol, diplomů z kurzů či z vyhraných soutěží, jedniček na vysvědčení nevypovídá o tom, jací jsme lidé. Zásadní pro uzdravení celé společnosti je předávání lidskosti ve školách (úcta, ohleduplnost, soucit, porozumění, podpora, zájem...) a to nejde jinak než být dětem příkladem. K tomu je zapotřebí se každý den obracet k sobě samým s otázkou: Jakým příkladem jsem pro ostatní? Čím mohu přispět společnosti?

Jak by asi vypadal náš život, kdybychom na základní škole dostali základ pro život – informace o vztazích, sexualitě, smrti, finanční gramotnosti, o těle, mysli, mohli si vyzkoušet, co které povolání obnáší... To už nezjistíme, ale máme úžasnou příležitost umožnit to našim dětem.
Mé dílky do společné mozaiky mohou být přednášky o vztazích, našem vnitřním světě, sebepoznání, AJ...
Více na www.pohlazeniteladuse.com

Michaela Křivonožková

Jsem tkadlena a provozovatelka tvořivého prostoru Kamenný potok.

Od mala mně nesmírně naplňovalo tvořit něco rukama. Ztrácela jsem se v čase při vyřezávání ze dřeva. Fascinovalo mě, když jsem si sama dokázala ušít nebo uplést tašku, ponožky nebo svetr. Ruku v ruce s tím mě bavila příroda, skautské táboření, tábornické dovednosti. Poradit si, když je třeba venku uvařit, přespat, žít.

Čas mě pak zavál na různá místa, školy a prostředí. Vystudovala jsem všeobecnou sestru na Střední zdravotnické škole v Opavě a po ní Management zahradních a krajinných úprav na MZLU v Brně a Lednici. Roky jsem vedla skautskou družinu a pořádala tábory. Dobrovolničila v Hnutí Duha. Kosila s Hnutím Brontosaurus chráněné louky na Valašsku. Tady jsem se poprvé setkala s tradičními textilními řemesly - tkaním a zpacováním ovčí vlny.

Rok a půl jsem žila s mým budoucím mužem na Slovensku, kde to bylo hodně o komunitním životě, přírodním i tradičním stavitelství a dalších lidových řemeslech.

V tom, co žiju teď, se to všechno tak nějak snoubí. Provozuji malý tvořivý prostor, vybudovaný jak jinak než z přírodních materiálů, kde může kdokoli pořádat své bohulibé aktivity. Textilním řemeslům se dnes už věnuji profesionálně. Kromě vlastní tvorby mě baví ukazovat ke tkaní cestu dětem i dospělým. Skrze vlastní ruce je nechat oběvovat pestrý svět tkanin a spolu s tím i lidské historie. A to je něco, co mohu nabídnout v Mozaice - textilní řemesla, ruční práci, úctu k předkům.